Začalo pršet. Julia seděla v malé místnůstce uvnitř chaty, četla si knihu a čekala na svého přítele Franka.Vyjela si s ním za vidinou krásně stráveného víkendu na její malou chatku. Ta byla postavená daleko od civilizace na odlehlém místě kousek od lesa. Je to tiché místo a ona sem jezdila vždy, když si chtěla oddechnout od každodenních starostí. Je tu ticho, čisto a vždy zde načerpá klid do duše.
Protože na chatě nebyla elektřina, musel jít Frank do lesa pro dříví, aby přes noc oba dva neumrzli. Vyšel asi před hodinou, a tak začínala mít Julia trochu strach. Co tam tak dlouho dělá? Jak daleko až šel? Nestalo se mu něco? Tyhle paranoidní myšlenky se jí honily hlavou a ukončil je až mohutný úder hromu. Leknutím sebou škubla. Koukla se z okna a pozorovala jak déšť pořád nabírá na síle. Po chvíli znovu usedla na svojí židli, vzala knihu a snažila se uklidnit četbou. Díky zamračenému nebi se ale v chatce docela setmělo a tak si musela rozsvítit svíčku. Ale stejně při čtení pořád myslela na Franka.Vyšla na zápraží:
,,Franku!" zavolala. Na odpověď nečekala, sotva slyšela přes hukot deště samu sebe. Znovu ohromě zahřmělo. Rychle zalezla zpátky do chaty. Bouřky neměla ráda Když byla malá, přímo před očima uhodil blesk do její sestry a na místě ji zabil. Od té doby nechodila při bouřkách ven. Co když se něco takového stalo Frankovi? Její představy se rychle ubíraly čím dál tím víc hrozivějším scenériím.
Na stole ležel mobil. Hned ho vzala a vytáčela Frankovo číslo. Jeho telefon však ležel vedle ní a tak se znovu vyděsila, když začal vyzvánět. Začala být zoufalá. V chatě už byla skoro tma a tak rozsvítila petrolejku. V tom z ničeho nic něco bouchlo na střeše. Nadskočila ze židle. Každé šustnutí ji děsilo. Bouřku tu nikdy nezažila. Seděla vyděšená na židli a rozhlížela se po místnosti. Najednou něco prolétlo za oknem. Nejdřív si myslela, že se jí to zdálo, ale ono to kolem okna proběhlo znovu. Srdce ji tlouklo až někde v krku. Bála se dýchat, bála se pohnout. Znovu něco zavadilo o střechu. Přála si ať je to jen sen a ať se probudí. Štípla se do ruky, ale kýžený výsledek se nedostavil. Začala vzlykat. Byla zoufalá, toužila být doma v městském stresu. Tady jí nikdo nepomůže. Frank je někde pryč, někdo se pohybuje kolem chaty a hází něco na střechu.
Déšť pomalu přestával. Slíbila si, že jakmile přestane, vyběhne ven a poběží dokud nenarazí na nějakou chatku a tam požádá o pomoc. Kdyby se tak nebála bouřky.
Někdo zaklepal na dveře. Zkoprněla, bála se pohnout. Má dělat že vevnitř nikdo není? Ale vždyť svítí!
,,Haló!Je někdo uvnitř?" zvolal nějaký ženský hlas zvenku. Vstala a otočila se směrem ke dveřím. Popošla šouravým krokem pomalu ke dveřím. Znovu se ozvalo zaklepání.přišla ke dveřím a sáhla na kliku. Trochu si i přála ať je to nějaký vrah. Zabije ji a ukončí tím to její trápení. Odhodlala se a otevřela.
Ve dveřích stála starší paní: ,,Nezlobte se že ruším, ale zmokla jsem a tak jsem vás chtěla požádat jestli bych se u vás nemohla usušit." Julia si oddechla. Společnost jí přišla vhod.
,,Jen pojďte dál," ukázala rukou směrem dovnitř. Jen co si stařenka sedla začala se vyptávat, co že je tady taková mladá slečna sama v chatě. Julia začala hned vyprávět co se stalo a stařenka ji pozorně poslouchala. Julia měla radost, že už není sama. Přestala se bát.
,,Když jsem šla kolem lesa, uslyšela jsem jakoby vyjeknutí" řekla stařenka a Julie se zarazila. ,,Promiňte musím jít,"zablekotala a vyběhla ven. Už nepršelo.Chtěla najít Franka.
Vběhla na lesní cestu a za volání Franku, Franku! Pobíhala jako šílená kolem. Nikdo se neozýval. Nikdo nikde nebyl. ,,Franku!" volala. Hlas se jí třásl a přeskakoval, jako kdyby byla znovu v pubertě. Běžela dál, ale přes slzy už skoro neviděla. Zakopla o kmen stromu a spadla na zem. Chvíli je tak ležela a nevěděla co se děje. Pokusila se vstát, opřela se o ruce, ale ty se jí podlomily. Jednou rukou jí projela šílená bolest. Asi si ji zlomila. Už jí bylo všechno jedno, ať si klidně umře, hlavně ať už to trápení skončí.
,,Áaaaghr" uslyšela z lesa nalevo od ní.
,,Franku?"
,,Ááááá" Znělo to jako Frank. Jako šíleně trpící Frank. Nikdy ho takhle křičet neslyšela. Vlastně nikdy neslyšela nikoho takhle zoufale řvát.
,,Franku!"
Rozběhla se směrem k tomu jekotu. Cestou párkrát zakopla o kmeny, popíchala se o větve, ale běžela dál. Vzpomněla si, na tu ženu, co ji nechala v chalupě samotnou. Vždyť o ní nic nevěděla. A vůbec, kde se tam tak z čistajasna vzala? Nic jí nedocházelo, ničemu nerozuměla. Jen bezhlavě běžela lesem, aniž by věděla kam. Nemohla popadnout dech. Musela se na chvíli zastavit. Čekala, jestli znovu něco uslyší. Nic se neozývalo, ale zato ucítila silný zápach. Trochu se jí nadzvedl žaludek, a tak pokračovala v cestě.
Po chvíli doběhla k místu, kde nebylo moc stromů. Na zemi uviděla ležící postavu. Chvíli zůstala stát na místě a pak se přiblížila. To neměla dělat. Na zemi ležel Frank. Z toho pohledu málem omdlela. Frank měl vypíchnuté oči a vyrvaný jazyk. Břicho měl rozpárané a jeho vnitřnosti byly rozházené všude kolem. Z toho šoku se ji na chvíli zatmělo před očima. Zapomněla dýchat. Všimla si ještě, že má Frank propíchlé dlaně, jako by byl ukřižován.Všude kolem bylo plno krve. Kousek od sebe uslyšela zašustnutí. Bylo slabé a tak ho moc nevnímala, přece jen byla v šoku. Ale pak uslyšela krok. Otočila se a v tom ucítila na zátylku chlad. V zápětí jí něco praštilo přes hlavu. Upadla do bezvědomí.
Probudila se přivázaná ke stromu. Nikde nikdo nebyl.Frank zmizel. Rozhlížela se jak jen to šlo. Slyšela jak někdo přichází. Ozývalo se to těsně za stromem, kde byla přivázaná. Nemohla se ani pohnout. Zvuky se utišily. Strachy nedýchala. Bála se co přijde. Z leva se k její hlavě přisunula ruka, ve které se blýštila od pohledu ostrá čepel nože. Zakřičela bolestí když jí čepel projela tváří. Slzy se jí z očí valily proudem, celá se třásla. Tohle je její konec.Tak ať už to neprodlužuje. Nemohla mluvit. Znovu uviděla čepel. Přibližovala se k jejím očím. Ucítila ukrutnou bolest, při níž na pár vteřin omdlela. Už nikdy nic neviděla.

---

Hrozně ráda pořádám různé párty. Nedávno jsem pozvala pár kamarádek. Dělaly jsme všelijaký blbůstky a o půlnoci jsme si řekly, že zkusíme vyvolávat duchy. Já na takové věci věřím, ale mám z nich i trochu strach. Vyvolávaly jsme ducha jednoho kluka. Jmenoval se Petr a bydlel v naší ulici. Rozešel se s holkou, kterou měl hrozně moc rád a ve vzteku jí hodil v noci cihlu do okna. Zabil ji. Petra našli druhý den oběšeného v jeho pokoji. Je to jen báchorka, kterou nám vyprávěla babička, ale my jsme jí věřili. Byly jsme usazené kolem svíčky a já jsem pronesla zaříkadlo, Pak jsem otevřela oči a řekla jsem: ,, Petře, jestli jsi přítomen v této místnosti, dej nám znamení". Najednou vletěla dovnitř cihla a trefila moji kámošku Evču! A další! Začaly se na nás řítit cihly a my postupně padaly k zemi a pak...pak jsme se naráz vzbudily. Nejdříve jsme se na sebe nechápavě podívaly. Beze slova. Pak jsem se podívala vedle sebe. Na zemi ležela cihla a střepy u okna. Od té doby jsme už duchy nikdy nevyvolávaly!

Asi před dvěma lety mi zemřel nejlepší kamarád Michal. Už ve čtrnácti se začal zabývat černou magii. Říkala jsem si, že ho ty čáry máry stejně brzo přestanou bavit. Ale za pár měsíců se opravdu změnil. Byl najednou strašně uzavřený a všechny kolem sebe nenáviděl. Nikdo nechápal proč. Nikdo s ním o tom nechtěl mluvit, protože z něj měli strach. Přiznám se, že já také, ale stejně jsem mu chtěla pomoci. Jeho rodiče s ním byli jednou u psychiatra a ten si ho nechal v léčebně na pozorování. Jednou jsem za ním šla. Myslela jsem si, že mě nebude chtít ani viděl, ale byl strašně rád. To co mi řekl, mě pěkně vyděsilo. Prý v něm byl převtělený duch nějakého vraha, a proto se ke všem dřív tak choval. Prý ho ale nějakým kouzlem vymýtil a je v pohodě. Za nějakou dobu ho pustili domů, protože byl v pořádku. Všechno bylo zase jako dřív. Ale jednou večer za mnou přišel Michal celý vyděšený a řekl mi, abych druhý den nikam nechodila a zůstala celý den doma. Nechtěl mi říct proč, ale já mu to slíbila. Byla jsem zmatená, protože jsem níčemu nerozuměla. Druhý den se vše nemile vyjasnilo. Rodiče mi řekli, že se Michal oběsil v parku v naší vesnici. Nic jsem nechápala a byla jsem na dně. Michalovy rodiče mi potom donesli dopis, který Michal napsal krátce předtím, než se zabil. Napsal mi, že v něm byl zrovna ten duch převtělený. Věděl už předem, že se to stane, a proto mě varoval. Prý by mě zabil kdybych tenkrát nezůstala doma. Všechno do sebe zapadalo. Skoro každý večer jsem chodila do toho parku s kamarádkou. Michal mi to zakázal tam jít a prý se raději zabil, než aby mi ublížil. Nemohl se toho ducha zbavit, a proto dal svůj život za můj. Každý rok v ten den, kdy se to stalo, slyším jak mi šeptá, že mě má rád a počká na mě tam nahoře.

---

Tento příběh se stal nedávno. Naši odjeli na zábavu a já měla celý dům jen pro sebe. Hned jak se setmělo, usadila jsem se do křesla a začala číst knižku s horory. Když v tom se ozvalo silné zabušení za okno. Protože mám pokoj v prvním patře, hned jsem to svedla na větev stromu, kterou rozhoupal sílící vítr. Na incident jsem však brzy zapomněla. Pomohla mi k tomu horká koupel při svíčkách. Pohoda ale netrvala dlouho. Náhle totiž všechny svíčky zhasly, jako by je někdo naštvaně sfoukl. Průvanem to být nemohlo, protože jsem předtím všechna okna pečlivě zavřela. Začala jsem se bát, a proto jsem si šla lehnout. Pojednou jsem ucítila, že v pokoji nejsem sama. Opatrně jsem otevřela oči a rozhlédla se po pokoji. V protějším rohu stála, zády ke mně černě oblečená shrbená postava. Hrůzou jsem se nemohla pohnout a když se začala pomalu otáčet a já uviděla zjizvený obličej, omdlela jsem. Vzbudili mě až ráno naši, kterým bylo divné, že tak dlouho spím. Povyprávěla jsem jim své noční dobrodružství a čekala, že mi neuvěří. Překvapili mě však starým příběhem - před 30ti lety tu uhořel muž, který se nemohl dostat z domu. Místní lidé tvrdí, že se tu občas zjevuje a já tomu věřím...

V létě jsme jeli se školou do Itálie. Jelikož jsme i dřív vyvolávaly duchy a občas se nám to i povedlo, zkusily jsme to i tam. Byly jsme 3 holky na pokoji a všechny jsme na duchy věřily. Když jsme to tam zkusily poprvé, nešlo nám to, ale nakonec jsme jednoho vyvolaly. Řekl nám, že se jmenuje Johan M6. Po tomto zážitku jsme si s ním povídaly pravidelně každý den. Dozvěděly jsme se od něj, že je uvězněný pod dlaždičkou přímo pod náma, že ho tam pohřbili za živa. Všechny jsme v tu ránu vyskočily. Když jsme ho patřičně odvolaly, prozkoumaly jsme dlaždičky a zjsitily jsme, že jedna právě uprostřed našeho kruhu, je dutá! Jednoho dne po odvolání jsme vyšly ven před naší vilu a šly jsme do města. Jedné z nás se náhle začalo dělat špatně. Čím dál jsme byly od vily, tím hůř jí bylo.Až s ní nakonec šla jedna učitelka zpátky do vily, udělalo se jí dobře, jakmile vešla do našeho pokoje. Usoudily jsme, že tam asi "ON" nechtěl být sám. Když jsme tam loni byly naposled, byly jsme tam bez kamarádky, která tam s náma byla naposled a Johan M6 se hned ptal, kde je. Potom nás také prosil, abychom ho vysvobodily. Prosil o nějaký kouzelný náramek, který máme najít a jím ho vysvobodit. Ptaly jsme se ho, kde máme ten náramek hledat a řekl, že musíme rýt kolem plotu. Což jsme bohužel nemohly. Nakonec nám řekl, že ho už někdo našel. Následující den nás při vyvolávání (tu která držela kyvadlo) chytil za ruku a vedl ji od písmenka k písmenku. Když mě držel, cítila jsem jeho ruku před zápěstím a bylo to, jako by mi rukou zajel až pod kůži. Kamardádka mi nevěřila a chytila kyvadlo. Chytil ji také. Byly jsme z toho dost vystrašené a hned jsme ho odvolaly. I potom jsme se bály být chvíli v pokoji. A nemohly jsme usnout. Od té doby vyvoláváme duchy častěji, když se sejdem jen my tři, je to nejsilnější, ale stačí i jedna z nás a vždy se to povede

---

Začalo to tím, že jsme jako každou sobotu hráli na "schovávanou". Péťa, náš kamarád, pikal. Já a Monika jsme se utíkaly schovat ke kostelu. Asi pět minut bylo ticho. Najednou nám nad hlavami něco prosvištělo. Řekly jsme si, že to byli určitě nějaký vrabčáci. Ale o minutu později se před námi na trávě usadilo nejmíň padesát vran. Když jsme je zkoušely vyplašit, jako by byly hluché. Jedna se vrhla na Moniku, ale ta se nedala a odkopla ji. Vrány ulétly a my jsme začaly cítit takový ten divný pocit, že se nemůžeme ani hnout. V tu chvíli před námi stál nějaký muž a tupě na nás zíral. Vzaly jsme nohy na ramena a utíkaly domů. Po příchodu jsem se ptala babičky na ty vrány a ta mi řekla, že když je tolik vran pohromadě, že se stane něco zlého. Taky, že jo! Druhý den jsem se probudila a jako obvykle šla babičku pozdravit. Bohužel už mi neodpověděla. Byla mrtvá!!!